Nejkratší pohádka na světě

A takto radostně žil až do svých pětapadesátých narozenin. Potom se něco začalo kazit; jako by se nad ním stahovaly mraky. Ženy o něj přestaly mít zájem. Začalo se mu přejídat kafrání u piva, stejně všichni jeho kámoši už měli rodinu a neměli na něj čas. On se z práce vracel domů do prázdného, tichého, zpustlého bytu, kde nekvetla jediná kytka. Zjistil, že se svou generací už si, bůh ví proč, nerozumí - že mají všichni jiné hodnoty než on, že se mu z nějakého neznámého důvodu odcizili. A mladší generace ho nezajímá, jsou to zelenáči, kteří žijí něčím, co on už dávno překonal a má za sebou. Však jim také svůj postoj dával jasně najevo.

Jednou onemocněl a nebyl nikdo, kdo by ho přišel potěšit do nemocnice, kde podstoupil náročnou a vyčerpávající operaci. Nikoho také nesehnal, aby se mu staral mezitím o byt. Na vedlejší posteli ležel muž, se kterým si docela rozuměl. Jednoho dne jeho nového známého, souseda v nemocničním pokoji, přišly navštívit jeho dvě dcery, mimochodem krásné, usměvavé slečny kolem pětadvacítky, jejichž zvučný smích se nesl nemocničním pokojem a jakoby prozářil celý prostor hřejivými paprsky a štěstím. Donesly svému tátovi květiny a něco na zub, objaly ho a povídaly si s ním. Vzápětí se objevila i jeho žena, drobná, poněkud ustaraná a upracovaná dáma s prošedlými vlasy, ovšem s jiskrou v očích a utěšujícím úsměvem plným porozumění.

Od té doby muž se svým sousedem nepromluvil slovo. Něco ho bodalo u srdce a nebyla to rána, kterou měl v hrudníku po operaci.

Krátce na to ho propustili z práce. Neměl nikoho, kdo by mu doopravdy rozuměl a kdo by ho rozptýlil a potěšil v těžkých chvílích. Jeho čtyři šedé stěny na něj každý večer dusivě dorážely jako zlověstné bouřkové mraky. Od té doby si vydělával na živobytí jako vrátný a ve svém volnu sedával na lavičkách, pozoruje z dálky svoje bývalé kamarády, kteří, obklopeni svými dospělými dětmi a vnoučaty, venčili psa nebo se jen tak procházeli po městě a rozmazlovali drobotinu koupenými sladkostmi nebo hračkami. Svíral ho pocit, který se marně snažil pojmenovat jinak než závist a zatrpklost. Známí, kteří ho potkávali, občas lehkomyslně prohodili: "Stárneš."

A muž stárnul. Jednoho dne přestal vycházet ze svého bytu. Neměl už sílu pokračovat. Nikdo si nevšiml, že se dveře starého činžovního bytu ve druhém patře už dlouho neotevřely. Zbyly po něm jen čtyři šedé, smutné stěny, věrné životní společnice.

A to je, milé děti, pohádky konec.